Ludmila Brožíková
F a n t a z i e t o u h a
Lásko,
ty k vírům vždycky zaneseš mne,
skály slov vzedmeš,
touhy stesku běsní.
Prosím,
spusť plachty z vysokého stěžně
a do mlčení klesni,
klesni,
klesni.
Čím hloub, tím líp.
Najdeš tam krásné ticho.
Kal dokypí,
klid bude na moři.
Jen jako trosky bárky roztříštěné
verš o tobě
se z němých hlubin zvedne
a na povrch se vynoří.
Lina Kostenková
Jsem romantik. Idealista. Snílek. I fantasta. Všechno nevypočitatelně v čase i množství. Hlavu skoro pořád v oblacích, ale nohy si hlídám na pevné zemi. Jeden nikdy neví, kdy křídla neudrží únosný směr a nastane malér. Malér jako svět, malér jako katastrofa. Tolik jen na vysvětlenou. Vím dobře, o čem mluvím. A prosím o shovívavost, každý jsme jiný.
Alfou i omegou mého života je svoboda. Mysli, rozhodování, činů. Ne vždy to ovšem jde. Něco někde v zákulisí koriguje, odkud až pokud to lze aplikovat. A poslouchat se občas musí, nemá-li být moc zle. Nedávno se mi mailem dostal do rukou soubor nádherné, melodické hudby našeho mládí. Tři virózy během měsíce a při nich úklid po malování i předvánoční shon se jako trest za přepínání sil usadily na mých ledvinách. Koho kdy bolely, ví, co to obnáší. A když bylo nejhůř, přišly ty melodie. Zapnula jsem první druhou, třetí. Na přeskáčku, žádostivá překvapení i zkoušky paměti. A byla ztracená. Smysly sice vnímaly především krutou bolest, ale i hudbu, a myšlenky se rozutíkaly daleko do mládí, k nenaplněným snům, k té svobodě, o níž jsem nepřestala dodnes snít. Jako dívka jsem nepředstavitelně ráda tančila v lukách, na mezích, mezi břízkami či šípkovými nebo trnkovými keři, na měkkoučkých mýtinách lesů. S oblohou nad hlavou. Bez bot. Nebyly to zaužívané společenské tance, ale volný pohyb, vyjádřený drobnými krůčky, přeměněném v plouživé kroky, které zaznamenávaly dotyky trávy o kotníky a lýtka. Tráva trpce voněla, tu převládla vůně mateřídoušky, tam hořkost mléka, řinoucího se ze zlomeného stébla pampelišky, tam mámivá vůně přišlápnuté fialky, mé pohyby se zrychlily, tu výskok, tam vysoká pirueta, dokonce dvakrát vysoko vytočená, shýbnutí těla a nepravidelné kroužení koleny téměř u země, paže se nořily do trávy, rozhozené ruce do široka a oči hleděly k oblakům. Naprosté okouzlení volností, vzduchem, sluncem, větrem, samotou bez lidí. Jako v jiném světě. Tančila jsem své fantazijní představy a byla daleko, mimo občas nepochopitelný svět. O mých kreacích nikdo nevěděl. A já o nich nemluvila. Vábil mne výtvarný svět, hudba a tanec nemohly tedy chybět.
Můj první ples v osmnácti letech zamíchal kartami – a bylo „vymalováno.“ Když jsem se vdala – lépe řečeno, byla vyvdána, ubývalo volných chvil sama v přírodě, ale představy, že jednou ty sny zhmotním, šly se mnou v koutku duše dál. Některé sny jsou jako stín a mají výdrž. Mně se to stalo. Šly i za změněných podmínek se mnou. Když jsem byla doma s miminky a muž v práci, pokračovaly moje taneční féérie kolem rozkládacího stolu ve velkém pokoji, bůhví, co si rostoucí batolata myslela. Ale občas plácala ručkama o sebe, jako by se jim moje počínání líbilo. Bylo to moje neuvědomělé trhání pout nedobrého vztahu, zatím jen občas a tajně. Tančit jsme byli doslova párkrát a to jen na maturitních plesech, kde jsem byla jako povinná společenská štafáž třídního kantora. S ním jeden úvodní taneček vyučujících s jejich polovičkami a pak předlouhé sezení u stolu. To se mi sice nelíbilo, ale zvykla jsem si. Zvyk je prý železná košile, není z ní úniku.
Po dvaceti letech nehybnosti mi nebylo mnoho dalších let do tance, natož do skoku, ale ten událostmi zasunutý sen nespal. Nic mi nebránilo jít do nějaké klasické tančírny – ale to mne nelákalo. A když jsem někam musela jít jako doprovod s manželskou dvojicí z ciziny, většinou jsme seděli, vyměňovali společenské fráze nebo se hezky bavili a já zatím si téměř nevědomky vyhlídla nějakou dvojici, jež se nedržela stylu tance, ale tančila volnou fantazii. Držela se jen hudby, zbytek byla souhra, cit pro rytmus, vnímání toho druhého a radost z pohybu. Cítila jsem při takových sledováních tance přímo blaho, jako bych tou kouzelnicí na parketu byla já. Sen nespal. Znovu jsem si párkrát doma při poslechu nějaké krásné melodie při vaření protančila pár kroků po kuchyni, pokoji, ale v bytě 1+1 je na fantazie pramálo místa. Balet nebyl mou prioritou. Labutí jezero i Louskáček jsou krásné, ale pro mé představy příliš sešněrované, geometrické, mne lákaly ty pohyby, jež řídila duše. Volný pohyb, realizace vnímané krásy. Pak jsem viděla zahraniční moderní představení novodobého baletu a byla ztracená. Oni tančili to, o čem jsem já celý život snila. Bylo v tom vše, co jsem já celý život cítila. Volnost, muzikálnost, vystižení nálady, výskoky i pády – jako je život. Pak jsem šla už v pozdním věku na operaci s kolenem - a bylo po volném tanci.
Než k tomu došlo, jeli jsme se starším synem před koncem jeho studií na dovolenou do tatranských Matliar. Oba jsme rádi chodili na dlouhé túry, a na večer přichystal tamní sporťák zábavu. Sedli jsme ke stolu, přišli až po zahájení, tak na nás zbyl stolek pro dva. Rozehrála se svižná hudba, rychle se mezi rekreanty rozneslo, že je tam taky paní kulturní z Varů. Za malou chvíli se přede mnou uklonil jeden z hostů a poprosil o taneček. Když jde jen o taneček, proč ne, pomyslela jsem si. Netušila jsem, že jsou tvůrci téhle legrácky s hudbou a mým sportovním kolegou z chaty domluveni, bylo to takové česko-slovenské pohecování, ověření, kolik toho křehká „paní z lázní“ unese. Pán tančil lehce, dobře mne vedl, byl vtipný, hezky se smál, takže jsem úplně přehlédla, že postupně odpadají dvojice z parketu, že jedinými, kdo vytáčí jednotlivé tance, jsme už dlouho jen my dva. Když začal sál tleskat, už jsem byla “doma.“ Přece jim to nezkazím. Nevím, kolik těch melodií a tanců bylo, prostě moc, opravdu moc, ale mým pomocníkem ve výdrži byly dlouhé turnusové túry po karlovarských a okolních kopcích, sportování od dětských let i uvědomělá chuť jim ukázat, že nejsem žádná porcelánová panenka. Podařilo se. Všichni jsme se výborně pobavili, tak to má na rekreaci být. To byl můj jediný, nekonečný taneční maratón v životě, byť v jiném žánru, než jsem byla zvyklá. A můj syn dostal za mámin výkon od kuchařky grilované kuřátko.
Život uběhl jako voda, ale ta představa, že pořád mohu volně, fantazijně tančit, mne neopustila. Když přišel mail se sbírkou těch nezapomenutelných melodií v podání výborného orchestru, ledviny-neledviny, vstala jsem od počítače a na kousku mezi křesly a ostatním nábytkem si připomenula ty krásné časy volného pohybu, rytmu, radosti.
Lidičky našeho fyzického věku, víte Vy vůbec, jaké to je, moci ještě pořád propadnout snění, hudbě, tanci, který neurčuje polka, valčík, tango? Své fantazii? Nechat nohy, ruce, tělo, aby vytvářely své vlastní kreace? Já to vím!!!
J e š t ě p o ř á d t o v í m !!!!! Živote, díky!
* * *
.