Ztráty a nálezy | KGB - KLUB GERIATRICKÉHO BRATSVA

Ztráty a nálezy...

Ludmila Brožíková

Z t r á t y a n á l e z y

„Ty nevíš, co je to vlna mrtvá tři tisíce roků, rodící se znova ve mně, aby zhynula. Už nesmuť, vždyť tvoje trýzeň, tak jako moje, nesahá až k věkům, co se chvějí za obzory….

(Jules Supervielle - Výzva)

Před pár dny jsem v konverzaci s mužem, který žije léta také sám, narazila na letmý popis toho, co vše obnáší samota. Zejména v nemoci, nějakých větších nesnázích. Příliš dobře vím, o čem byla řeč. Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici a ten provaz kolem krku už ani nevnímá. Zvykl se s ním žít. Dokonce na něm našel i klady. Nouze naučí člověka až nečekaným schopnostem. Po nějakém životním zlomu volíme další cestu, mnohdy nepochopitelnou pro naše okolí. Tolik jsme toho dosud ve dvojici bez problémů zvládali, a najednou se mnoha činnostem musíme učit téměř od začátku. Na pochodu, nestojí za námi žádný lektor, který by přikazoval co teď a co potom. Stáváme se sami arbitry, kteří určují, co je pro náš další život podstatné. Mohu potvrdit, není to lehké, občas zapřemýšlíme, zda prvotní rozhodnutí, zůstat na všechno sami, ovlivněné osudovým zážitkem, bylo správné. Pak nás vtáhne do životadárného proudu rozmanité dění kolem - a je po filosofování. Za čas dokonce objevíme klady našeho rozhodnutí, některá se dokonce stanou nevyvažitelnou hodnotou.

V propadlišti času zmizí někdejší úlevné svěřování partnerovi kdo nás podrazil, čím nás někdo hluboce urazil, co se nepovedlo podle představ, jaký se nám v hlavě už delší dobu líhne geniální nápad, který změní život celé rodiny. Na všechno, opravdu na všechno jsme najednou sami. Zdá se to lákavé, ale na lehkou váhu bych to nebrala. Všechno má dvě stránky.

Nějaký čas se pohybujete v eufórii, střídáte ji s beznadějí, že všechno sami zvládnete - a vlastně se teprve učíte samostatně žít. Školné je někdy nekřesťanské. Ale jak výše řečeno, i ta šibenice má nakonec své malé klady. Zamysleli jste se někdy před tím osudovým zlomem nad svými sousedy, známými, přáteli? Často i nejbližší rodinou? V době, kdy všechno „šlo“ jako po máslíčku, to nebylo potřeba, vše jelo samospádem. Nenechte se deptat rozčarováními, jsou dokonce nutná, máte-li dostatečně vnitřně, názorově, zesílit. Přijdou okamžiky, kdy zjistíte, že naprosto cizí člověk Vám podá pomocnou ruku, najde pochopení - a nic za to nechce, nátura mu nedovolí jednat jinak. Outrobou se Vám rozlije něco nepopsatelného. Směsice údivu, překvapení, vděčnosti, váhání i radosti, že „dobrý člověk ještě žije.“ Tím spíš, že Vaši achillovku mezitím objevilo pár neřádů a touží si na Vás zchladit žáhu. Osamocený strom v krajině je přece jen snadnějším cílem pro větrnou smršť, než stromořadí s vzájemně prorostlými kořeny i větvemi. Postupně si to uvědomujete stále silněji a pokusíte se netrčet na tom zranitelném kopci sám, jako přivolavač blesků a smrští. Pocítíte potřebu hledat přátele, blízké duše, jimž budete moci věřit. Možná se někdy o ně (a oni o Vás) i úlevně opřít.

Mé zklamání z manželství i kariéristických a naprosto bezcitných jednotlivců obého pohlaví kolem mé „maličkosti“ mne na hodně dlouhou dobu ne zapouzdřilo, ale přímo „zabetonovalo“ do fyzické samoty. I únosnost proher a zklamání má své meze, svůj okraj, který, když přeteče, může nadělat pořádnou paseku. Vedu desítky let trvající korespondenci s pár lidmi, kteří prokázali svůj charakter, stálost. Ale bydlí daleko, přibývající věk přinesl mnohým z nich těžké nemoci, ztráty partnerů, s nimiž se nedokáží vyrovnat, paměť doznává trhlin, pauzy mezi jednotlivými dopisy se prodlužují tak, že občas zapochybuji, zda se nestalo něco nevratného. Pak se jednoho dne probudíte a jako by šlo o život, řeknete NE tomu osekanému proplouvání dny a roky, nahodilostem, s nimiž k Vám přichází změna, tak malá a nepatrná, že ji téměř ani jako něco nového, objevného a Váš dosavadní život obohacujícího, nevnímáte. Já vím, čtete, pletete, vyměňujete si recepty na vaření, pěstujete kanárka, kočičku, pejska či želvičku, probíráte se filatelistickými či jinými alby, fotografiemi, čtete staré dopisy, chodíte na kafíčko k sousedce a probíráte do zbláznění stejná ženská témata. Muži zajdou na partičku mariáše či šachů ke známému a zdvíhají si tlak politikou, cenami piva či cigaret, ostudným důchodem….. Už i Vám to někdy připadá jako obehraná písnička z prvorepublikového flašinetu. Stačí-li Vám taková náplň dnů, Vaše věc.

Mnohým z toho jsem prošla, nejhůř jsem snášela noční odvozy do nemocnice, pokud žil ještě můj čtyřnohý kamarád, o to hůře. Co já, o mne se tam postarají, ale kdo jeho oddané psí duši a tázavým očím vysvětlí, že vyvenčení hodnou sousedkou nestačí, že jeho panička se opravdu vrátí a zase spolu budeme snášet dobré i zlé? V takových chvílích si svoji lidskou samotu uvědomíte s celou naléhavostí.

Mám spoustu zájmů, koníčků, nedostává se mi někdy i času, dokonce jsem ráda sama - a přesto jsem se jednoho dne před několika roky rozhodla to radikálně změnit. Možná mne popostrčil k ráznému kroku začínající Alzheimer u mé mnohaleté vzdálené přítelkyně. Takhle ne, řekla jsem si, tu hlavu budeš zaměstnávat, kolik unese. Popostrčil mne i můj soused, zasvětil do základních tajů práce s počítačem - a otevřel mi nový svět. Veliký, moudrý, zajímavý, přinášející zprávy, poučení, přicházející na návštěvu jen tehdy, kdy se mi to hodí, nabídl nepřebernou škálu vědomostí. Internet mne po operaci dostával z beznaděje, teď zase já svými maily i dopisy odháním podobné stavy od mých přátel, kteří tehdy drželi moji nenáladu nad hladinou. Jsou daleko, mnozí až za různými hranicemi, a přece blízko, jako by tu seděli vedle mne. Někde je to jen takové příjemné kamarádské povídání a psaní, jinde vzniklo i hluboké, pevné přátelství, mající cenu mnohakarátového zlata. Věříme si, jako bychom vedle sebe vyrůstali, neexistují tabu témata. Jsme k sobě naprosto otevření. Je to nádherný pocit.

Nemusíte se vyznat v literatuře, vědě, nevědět si rady s bolícími zády, ledvinami, překyseleným organismem, nerozumět názvu nemoci, již Vám našel posledně lékař. Všechno – nebo poctivě řečeno skoro všechno, co potřebujete vědět, si v tom všestranném přístroji najdete. Ale především - časem v něm jistě objevíte blízkou duši, která taky ve svém okolí nenašla nikoho, kdo by jí porozuměl. Svět už je takový, že k sobě mají nekonečně daleko i sousedé na jednom patře. Na liště obrazovky naskočí ikonka psaníčka a Vy víte, že si na Vás, právě jen na Vás, někdo vzpomněl. A píše Vám, nejste sami. Váš život dostane jiný rozměr, vstoupí do něj radost, sounáležitost, solidarita. Bohatství lidského vědění.

Jistě, nevyhnula jsem se ani zklamání, někdo se za mailovou značku vychytrale schová a nějaký čas Vás zkoumá, i citově vydírá, zkouší finty, aby nečekaně vyrukoval se svou malostí. Ale to Vás může potkat i u známých z ulice, sousedů, i tak zvaných přátel. Každá činnost má nějaká rizika. Někoho budete oklepávat dlouho (třeba se už spálil nebo Vás špatně zařadil, Vaší snaze o přátelství na dálku dal jinou nálepku a nemá odvahu si to přiznat), něčeho, co mu z Vaší strany nehrozí se obává, ale to Vás potká i bez internetu. Snadná pomoc – přestanete odpovídat, dáte najevo, že takhle v žádném případě s Vámi NE. Musela bych napsat ještě mnoho slov, abych dobrodiní komunikace tohoto typu přiblížila. Potkáte řadu přátel, kteří Vás naplní radostí, poučením, odvahou poprat se s nesnázemi, úctou k jejich osudu. Ztratíte představu, že jen k Vám se život obracel zády. Takových nás bylo! Jen jsme od sebe daleko a nevíme o sobě. Zdvihnete hlavu, začnete přemýšlet jinak, duševně omládnete. Pocítíte krásnou lidskou sounáležitost. Pomohu si básní, jež to za mne řekne od srdce.

Dva trosečníci když objeví jeden druhého

Na pusté zemi na pustém moři

Zdaleka na sebe mávají

Signalizují si přátelství

A vůbec ten největší objev

Kterým je člověk člověku…

(Vladimír Vokolek – sbírka Mezi rybou a ptákem)

x x x

S VESEĽOU MYSĽOU A NIKDY INAK. SYNAK...