Klobouček | KGB - KLUB GERIATRICKÉHO BRATSVA

L.Brožíková

K l o b o u k s e z á v o j í č k e m

Už nepamatuji, za jakých okolností jsem se seznámila s paní, se kterou nás dodnes poutá přátelství, ač je to už přes třicet let. Rovněž rozvedená, rovněž dvě velké děti. Obě nás navíc vázalo stejné zaměstnání, obě jsme se staraly ve své profesi o veliké, mnohadílné objekty. Takže práce až nad hlavu a čas na nějaké sedánky žádný. Občas jsme se potkaly při služebním vyřizování ve městě a během společného úseku cesty jsme téměř jen v bodech pověděly jedna druhé, co u které nového. I ona, samoživitelka se dvěma dětmi, věnovala všechen svůj čas práci, která jí, stejně jako mně, nahrazovala chybějící rodinný, partnerský život. I její děti byly na studiích mimo domov, skoro by se dalo říci, že jsme byly něco jako dvě slaměné vdovy. Navíc obě Ludmily, jen paní byla o dva roky starší. Aby toho, co nás rovněž sbližovalo, bylo vrchovatě, obě jsme si - nikdy prošlé aspoň nějakým kurzem, prostě samoukové – samy na sebe šily, pletly, háčkovaly. Druhá Ludmila byla elegantní, měla vznosnou chůzi, svou nápaditou garderobu dokázala nenapodobitelně uplatnit. Naše postavení nám nepřímo přikazovalo nejen hodně z profesního hlediska znát, ale i dobře vypadat. Možná podvědomě jsme se i snažily jedna druhé vyrovnat. Měla alt jen o trošinku hlubší než byl můj, obě jsme měly úctu před racionálním a zároveň vstřícným, příjemným jednáním, celkovým projevem. Měla jsem ji ráda, byla přímá, jasná, inteligentní, nekonfliktní, přesto, že si za svými názory stála. Nikdy jsem u ní nepozorovala sebemenší malichernost, nestálost názorů, byla svá. Takoví lidé mi vyhovují. Když se nám jednou za dlouhý čas poštěstilo si opravdu sednout ke sklence džusu, jen v bodech jsme jedna druhé vypověděly co nového pracovně, soukromě. Toho posledního, s ohledem na pracovní vytížení, bylo opravdu málo.

Měla podobný dlouholetý vztah jako já, na dálku, obě dvojice dělily stovky kilometrů a tak setkání byla víc než sporadická. Její přítel, lékař ze Slovenska, měl ženu s vážnou gynekologickou poruchou, protože ale mimo tuto oblast - byli samozřejmě bezdětní - manželství fungovalo jako spolehlivé přátelství, navrhla takové řešení lékařova paní sama, věděla o existenci mojí známé. Byla si vědoma nejen bezvýchodnosti svého stavu, ale i toho, že je pojí v ostatních oblastech soužití pevný vztah, který by bylo škoda rozbít. Můj přítel udržoval svůj občanský svazek kvůli dyslektickému dítěti. Se svou paní se seznámil na zahraničních studiích. Byla to cizinka se syndromem potomka osvoboditelské, nedozírné země, která neměla snahu se aspoň maličko přiblížit naší mentalitě, aspoň kvůli dětem, třeba Vánocemi, stravováním, uplatňovala v rodině jen zvyky své, převážně pravoslavné země. Mnohé dvojice řeší své nevyhovující vztahy většinou s ohledem na děti takovým způsobem, aby škod pro všechny zúčastněné bylo co nejméně. Je-li domluva jasná a jednání čestné, většinou se podaří, aby nikdo svévolně nezměnil pravidla a začal myslet na nějaké happy-endové řešení. Nepřicházelo ani u jednoho z nás čtyř v úvahu z mnoha dalších důvodů. Jedním z nich bylo rozhodnutí nás obou, že než špatné, nebo komplikované druhé manželství, raději otevřené, férové přátelství, byť na dálku - nebo nic. Ani ona nemyslela na druhé svatební zvony - a obě jsme to skutečně dodržely.

Když se u nás v ústavu natáčel film o lázeňské léčbě v celém jejím zdravotně-společensko-sportovním komplexu, pozvala jsem ji mezi pár vybraných účinkujících pacientů, protože právě ona bohatě splňovala naše představy o ženě na úrovni při léčení ve světových lázních. Jindy mi ona umožnila zúčastnit se různých komorních koncertů, které pořádala ona v jejich ústavu, především pro japonské umělce. Býval to zážitek.

Pak zapracovala náhoda. Obě jsme naplánovaly pro pacienty exkurzi na golfová varská a mariánsko-lázeňská hřiště. Shodou okolností na stejný den a tak se nám vytvořila chvíle na poklidné posezení. Snad jsme si u pomalého procházení se pacientů po pečlivě sestříhaných grünech a mezi písčitými dunami uvědomily, že jsme v jednom kole pořád proto, že při plném vytížení prací s hromadou přesčasových - a dokonce neproplácených, mohly jsme si za ten čas vzít náhradní volno, ale to bylo nerealisovatelné - hodin, nemáme už žádný prostor pro sebe. Od bílých laviček a vesele prostřených stolků se nám zdál nápad, někam se konečně spolu vydat za kulturou samy, jako hosté, víc než potřebný. Pořady v ústavech jsme většinou samy uváděly, prostoupeny obavou aby všechno klaplo, fyzicky přítomny, ale hlavou se honily myšlenky čistě organizační, pracovní. Zasmály jsme se mé poznámce, že připomínáme hostitelku ve „velké večerní“, jak pobíhá v té společenské parádě mezi pekáči, mísami, sklenkami. Nic z nachystané krásy nemá.

Na programu jsme se dohodly snadno, v místním Grandhotelu Pupp měly vynikající pověst pořady varského varhaníka Čermáka. Jeho poválečné koncerty vlastně otevřely dveře zdejší kultuře, pak sláva na čas, díky změněným společenským poměrům, utichla, ale vrátila se v ještě větším lesku, byť pomalinku, postupně, díky množící se skladbě zahraničních hostů. Bylo to v té době jako s tenisem a golfem. Víceméně nuceně trpěno. Matiné se rychle ujala, skvělou pověst šířili právě ti cizinci, co sem jezdili za nenahraditelnou léčebnou vodičkou. A naši milovníci klasické hudby a příjemných setkání v krásném prostředí - tehdy Grandhotelu Moskva - se rádi přidali. Celá atmosféra matiné měla výjimečný ráz. Než koncert začal, postávali návštěvníci už dlouho před otevřením sálu v ohromné, celoprosklené hale s obrovskými exotickými rostlinami, zdravili se se známými, tiše konverzovali, ženy nenápadně předváděly své módní kreace, muži zasvěceně vyprávěli, kde a s jakým programem dnešní interpret zaexceloval. Patřilo to k atmosféře, potkávali se tam známí, všechno to dodávalo lesku, zvyšovalo zvědavost, jak se dnes umělec „ukáže.“ Jemná vibrace napětí, slavnostní očekávání krásného zážitku mne vždycky, i když jsem tam byla s hosty z „venku“, dostala. Jakmile jsem usedla v sále, nechala na sebe působit už jen jemný šum tlumených hovorů, posunování židlí, směsici parfémů, bloudila zrakem po krásné výzdobě sálu, nádheře osvětlení, impozantnosti varhan. Když pak zazněly první tóny, měla jsem duši oproštěnou od spěchu, starostí, a nechala ji koupat v té kouzelnosti. Zahraniční skupiny měly totiž jinou mentalitu, mohly ze mne na ten čas spadnout obavy z nějakého průšvihu. V hektickém způsobu mého života tu ke mně přicházelo tolik potřebné odreagování.

Když jsem jednou za předlouhý čas šla na matiné neslužebně, sama, těšívala jsem se na zpáteční cestu podél říčky Teplé. Voda po mém boku spěchala mezi vodními rostlinami, zapěnila se v dlouhých zelených vlasech s bílými kvítky, splývajících v proudu, obeplouvala mechem porostlé kameny, zašplouchala kolem balvanů, naplavených velkých kořenů či kusů dřeva z jarních vypouštění nedaleké přehrady. Lidé korzovali, dopíjeli vřídelní vodu, sem-tam zaperlil zvonivý smích lázeňského hovoru, slunce zlatilo koruny hustě vysázených

stromů podél břehu a vytvářelo pod nimi mihotavé abstraktní obrazce. Unavená duše dělala malý, potřebný úklid. Žádné velké gruntování, jen sem-tam něco přemístila, uložila či naopak popostrčila do popředí důležitosti, potřebnosti, rozjasnila, udělala pohodu. Před známým hotelem - Krásnou královnou i cukrárnou Elefant posedávali v předzahrádkách nad dortem nebo sklenkou něčeho osvěžujícího, či voňavou kávou nikam nespěchající lidé, čas krásných, duchaplných konverzací. To všechno jako neodmyslitelná součást lázeňského vydechnutí, nejen Goethe to tak chápal. Blížící se poledne ohlásilo vyzvánění. Zvuk zvonů chrámu Maří Magdalény se tříštil o střechy, mansardy a věžičky proslulé karlovarské architektury, občas vzlétlo hejno vyplašených holubů, prostě nádherná pohoda. Šla jsem pomalu, procházkově domů, nechala na sebe všechny ty dojmy působit, dozníval ve mně hudební zážitek - bůhví na jak zase dlouho!

Na tom golfu jsme domluvily, že právě na varhanní matiné půjdeme spolu. Přispělo k tomu to, že zvláště po vernisážích v městské galerii jsem se toužila vracet s někým, naladěným na stejnou vlnu prožitku, uvolněně si povídat, přála jsem si blízkou společnost. Jistě, nebyl by vůbec problém zmínit se někomu z našich pacientů, ale mně nešlo o specificky lázeňské hovory. Těch člověk za rok vyslechl! Toužila jsem po povídání s někým blízkým, tak, jak to momentální chvíle přinese. Jednu z výstav otevíral Miroslav Horníček, tuším, že to byla přehlídka tvorby moderního malíře s bohatou barevnou fantazií, Josefa Lieslera, silně nutící k zamyšlení. Tolik jsem tehdy chtěla, aby vedle mne šel někdo milý, řekl třeba, že i pro něj byly ty chvíle výjimečné, přiblížil, co na něj nejsilněji zapůsobilo. Některé vernisáže byly opravdu mimořádně krásné, v návštěvníkovi dlouho doznívaly silné dojmy. Sledovala jsem cestou kolem řeky poskakování a krátké přelety konipáska nad řekou, čiřikání vlaštovek a cítila se mimořádně osamělá. I proto mne teď přímo nadchla dojednaná společná návštěva Puppu. Nevěděla jsem, jak se oblékne moje společnice, byla vždy na úrovni situace, řekla jsem si, že si z toho nápadu uděláme i příjemnou ženskou radůstku. Z nezdařené události v Boleslavi mně zůstal klobouček. Malinký, smetanový „kastrůlek“ s lila-vínovým závojíčkem, kabelka, rukavičky i semišové páskové sandály na vysokém podpatku téže vínové barvy. Teď nastala vhodná příležitost elegantní soupravu provětrat.

Při oblékání mi téma mé vnitřní mnohaleté samoty nečekaně naléhavě zavířilo hlavou. Zcela mne zaskočilo. Láska vyžaduje čas a tím já od rozvodu nedisponovala. Někdy jsem si připadala jak vyždímaná mořská houba - práce, práce, práce. Řadu pořadů pro pacienty a podklady pro průvodcovskou činnost jsem dělávala po práci ještě doma pozdě do noci, občas jsem měla při vší radosti z mnohotvárné práce pocit absolutního sáhnutí si na dno sil. Tím bylo i jasně dané, že na cílené hledání životního partnera-už jen přítele (viz výše), jsem neměla absolutně prostor. Navíc jsem měla tolik zájmů, práce a povinností, že jsem svůj tehdejší stav považovala za už nezměnitelný. To všechno ovšem nevylučovalo touhu po lásce, porozumění, spolehlivém a podnětném přátelství, zaplnění té, někdy, v souběhu událostí, až vyčerpávající samoty. Podívala jsem se před odchodem z bytu do zrcadla. Viděla jsem štíhlou, elegantní ženu, rozhodně nevypadající na překročenou padesátku. Plocha zrcadla mi vrátila pohled na vpředu nařasený, do čela spadající a vzadu do mašle uvázaný závojíček, jehož konce se dotýkaly decentně odhalené šíje. Doplňky barevnostně přesně kopírovaly květinový fantaskní vzor vypasovaných šatů s bohatou, splývavou zvonovou sukní. Nemělo to chybičku! A přece mělo. K takhle do společnosti upravené ženě nezbytně chyběl odpovídající muž.

Na dně mých očí byla jakási nečekaná, nevítaná nostalgie, nesplněné přání, touha po skutečném, odpovědném, inspirujícím vztahu. Potkalo mne několik krásných, nezapomenutelných příběhů, nestěžuji si, ale já přece od dívčích let toužila po čisté, nesobecké, především mnohotvárné lásce. Po muži, na něhož se budu moci spolehnout. Citovém vztahu, který mi pomůže zapomenout na špatného otce i první lásku, která zničila pět týdnů po svatbě všechny moje představy a naděje na další život. Oba zanechali v mé duši hlubokou jizvu, která nikdy nepřestala bolet, jizvu, která mi už nedovolila, abych nějakému muži věřila tak bezvýhradně, jako tomu bylo při mém prvním citovém vzplanutí. Bylo to příliš nečekané, abych se někdy dokázala oprostit od nedůvěry, opatrnosti investovat do dalšího vztahu všechno, co ve mně bylo. Deziluze byla tak krutá, že jsem se už nepřestala bát vydat se případnému jinému vztahu celá. A ta rezerva byla jako spolehlivá brzda.

Už jsem nikdy netoužila po manželství. Přicházely chvíle, kdy jsem si dokonce vědomě přála stálého přítele, blízkého člověka, s nímž budu moci jít na koncert, výstavu, výlet, houby, dovolenou, podvečerní vycházku. Prostě normálně žít jako žena. Měla jsem představu muže, s nímž si budu moci povídat o mnohém z toho, čím jsem v té době mimo starostí o syny žila, chyběl mi mužský prvek k porovnání názorů, rozhodnutí, i pocitu, že nejsem na všechno sama. I mne ovšem potkávali muži, plně zaujatí svou prací. Pár vybočení za ta léta byla na obou stranách jen ta pověstná třešnička. Přes všechnu vzájemnou přitažlivost jsme žádný nedisponovali - na lásku potřebným - časem na nutné poznávání. Neurolog z jiného příběhu podlehl infarktu na zahraničním kongresu, štěstí v podobě partnera podobných představ o dalším životě ke mně stálo obráceno zády. Okřikla jsem se v duchu, proč ty myšlenky nevyženu, nezaplaším, ale prostě nešly setřást, vyhnat, umlčet. Zcela mne ovládly, dívala jsem se na ženu v zrcadle, zda to jsem opravdu já. Vzpomněla, kolika neskutečně společnými zájmy mi vyhovoval zmíněný neurolog. Hlavou mi zavířila báseň, kterou jsem kdysi recitovala v divadle „Ty, věčná tanečnice žití, před níž nemůže se zachrániti ni ocel, mramor soch a kámen chrámů, Ty průvodkyně mrtvých po neznámu…“ Netušila jsem, že se mnou slova zmaru mých přání půjdou celým životem, stanou se bludičkami mé klikaté cesty.

Najednou jsem věděla, že na to matiné nemohu jít. Dvě elegantní ženy, držící si už

svým vzezřením odstup od nežádoucích nápadníků, musely to nevyslovené odhodlání nepřipustit k sobě něco chvilkového, povrchního, snad mlčky přímo křičet. A přitom tím samým vlastně k pokusu provokovat. Ne, nemohu, nemohu. Začala jsem se váhavě, nevěřícně, pomalu, jako ve snu, svlékat. Hlavou kmitla myšlenka, že klobouček už nikdy na hlavu nevezmu, někomu ho co nejdřív prodám. Když jsem věšela šaty zpět na ramínko, snažila jsem se představit svou známou, jak stojí pod palmami, hlídá vstupní dveře, projde po mramorové podlaze dvorany k prosklené stěně, zda mne zahlédne v ohybu cesty, jak spěchám, abych stihla začátek, co chvíli se dívá na hodinky na zápěstí, jak pokročil čas. A jak, jistě plna představ, co se mohlo stát, že jsem nepřišla. Viděla jsem ji, jak neklidně usedá v sále a do poslední chvíle věří, že se objevím.

Nemohla jsem! Těšila jsem se na koncert v její společnosti, slyšela její melodický hlas, viděla nás, jak se po skončení matiné pomalu vracíme zpět, někam si zajdeme na oběd, aby v nás ty tóny zůstaly co nejdéle a neodnesla je pára doma v rychlosti připravovaného oběda. Udělal ten zlom snad maličko frivolní a zároveň tajuplný závojíček na kloboučku? Snad, nevím, ale měla jsem pocit, že bychom tam čněly jako lázeňačky, které svým elegantním, ale nepřístupným exteriérem lákají jako démantoví motýlci především ty lázeňské trubce, bažící po neobvyklém skalpu.

Hned druhý den jsem se jí telefonicky do práce omluvila. Dodnes nevím, zda jsem se dost výstižně vyjádřila, co mne v té chvíli reminiscencí přepadlo a co jsem nemohla překonat. Ale protože občasné pocity léta osamělých žen přepadnou mnohou z nás, když je prostě všeho záporného najednou moc, pochopila. Tytéž pocity mívá občas řada žen, jimž prostě nestačí jen „někoho sbalit“, chtějí prožít naplněný život, ne se někam do pohodlí uklidit. Hodnotné partnerství má nepopsatelnou cenu. Nedá se ničím nahradit. Občas by se to i dost obtížně vysvětlovalo.

Klobouček jsem brzy prodala paní, která se v padesátidvou podruhé vdávala a chtěla něco apartního ke kostýmku a orchidejím. Pro mne zůstal vzpomínkou na jedno sváteční zamyšlení a nahlédnutím do stavu duše po mnoha, mnoha letech od největšího životního zklamání. K životním debaklům se každý staví podle své nátury. Citoví kejklíři takovéhle myšlenky nemívají. Přijdou, odejdou, s následky potopy si poraďte sami. Adiééé!

Kdepak, filištíni! Na neshledanou!

17.03.2009

x x x

S VESEĽOU MYSĽOU A NIKDY INAK. SYNAK...