S VESEĽOU MYSĽOU A NIKDY INAK. SYNAK...

                                      Většina přání je od toho, aby se tajila. Skýtají občas tajemství, jež jsme třeba ani ve snu neočekávali. Toužíme je odhalit. A zároveň se skutečnosti bojíme. Je lepší do nich jen občas, jedním očkem nakouknout, nebo se za nimi odhodlaně vydat? Můj starší syn  jednoho dne mezi dveřmi jako samozřejmost prohodil, že se mám obléct, jedeme na výlet. Ráda cestuji, nezeptala jsem se, kam má namířeno. Zastavili jsme se v městě sochařství, Hořicích, navštívili rovněž historickými plastikami naplněný Kuks, minuli lázničky Velichovky. Náhle se mi cesta k dalšímu městu zazdála silně povědomá. Nebyla jsem tam téměř šedesát let.  Město mého dětství. Nenapadlo mne, že zdánlivě nekonfliktní návrat může bolet. Že vzpomínky na dětství v člověku pořád žijí, jen jsou na ně navršeny další životní prožitky. Jako by jen spaly. Moji mladí tu nikdy nebyli a přesto jsme za chvíli stáli na kraji náměstí. Během snad zlomku vteřiny zmizel věkovitý příkop mezi mým poválečným odchodem a současným, opožděným návratem. Nic jsem nezapomněla, tím hůř se srovnávala se skutečností. Cožpak je vůbec možné jen tak se vrátit do stejného času, rozběhnout se ke zpěněnému, zpívajícímu splavu, k městskému bělidlu pod košatými jabloněmi, do luk, zaplavovaných jaro co jaro nekonečnou vodou z náhonů? Zajít, jako kdysi, do strání plných sasanek, podléšek a konvalinek, lemujícících cestu do nedaleké vísky Zvole? Vsunout nedočkavé ruce do obrovitého kompostu na soutoku Úpy a Labe pro bělostné, voňavé žampiony? Vylézt na stromy a rovnou do dětské pusy trhat šťavnaté třešně a švestky a obezřetně přitom hlídat, zda se zpoza nedaleké boudy neobjeví hlídač se svou pověstnou, trestající holí a šťavnatými nadávkami? Uvědomit si, jak neskutečně prostý je pocit lidského štěstí…?

                                         Teprve jsme stoupali do kopce a já měla náhle neodbytný pocit vpádu tří květnových zmrzlíků do rozkvetlého sadu. Přesto jsem nedokázala říct „vraťme se, jsem unavená, třeba to vyjde někdy jindy…“ Nejsem masochista a navzdory  tomu od sebe nepříjemnosti neodháním, musím si všecko prožít až na samý morek. Něco blízkého, milovaného, zmizelo v propadlišti času. Proměnilo se, padal na mne zvláštní smutek. Abych tomu unikla, prudce jsem zatoužila vstoupit do někdejšího Halamíčkovic krámu, uslyšet drnčivý zvuk zvonce nade dveřmi, a koupit si, jako tenkrát, v dětství, za korunu cetkové „štěstí“ v poctivém kartonovém, tuhém kornoutu. Odehnat zjištění, že na Jakubském předměstí už není „špalíček“ s malým krámkem - tehdy se mu říkalo koloniál - kde jsem po matčině větším nákupu dostávala od majitelky jako pozornost pytlíček s přeslazenými cucavými certlemi, jindy perlově něžně zbarvenými „atlaskami“, či lepivými bonbóny, připomínající tvarem i vůní fialky. Nevím, zda se už tehdy někdo staral, co by mělo vedle čeho stát či ležet, jak třídit sortiment, aby se nemísily všechny ty výrazné pachy a vůně, ale v tom krámku to všemožně vonělo po cukrkandlu (nedaleko Jaroměře, ve Smiřicích byl cukrovar), Schichtově mýdle s jelenem, pohance a petroleji, čerstvě vykopaných bramborách, sušených švestkách i natrpkle vonících rýžových a březových košťatech. Hned naproti krámku přes ulici už nebylo vyhlášené pekařství, z fary nevoněly máslové koblihy, z průjezdů formanských domů nevylétali rorýsi, vlaštovky a jiřičky, nevyjel jediný valník s pivními sudy, tažený mohutnými valachy s cingrlátky na postrojích. Místo domu, kde jsme kdysi bydleli, bylo nelítostné zbořeniště, z přilehlé zahrady už někdo dávno spálil nařezané dřevo z vykácených starých ovocných stromů, kde se za mého dětství schovávali ježci a ještěrky.  Už mne můj prchlivý otec nikdy nezavře do černé komory, plné pobíhajících sviněk, pavouků a další lezoucí havěti, která mne děsila. Trestal mne tak pokaždé, kdykoliv se matka lekla při vstupu do kuchyně temného, mrštného stínu užovky či rosničky ve velké okurkové láhvi mezi rámy dvojitého okna. Ty dočasné vězně jsem domů tahala ze svých výletů po okolí, zbytečně doufajíc, že rodiče pochopí moji lásku k přírodě. Měla jsem to v genech, totéž dělala moje teta, a po mně i moje děti. Už nikdy domů nepřinesu voňavý, křupavý chléb, z něhož jsem pokaždé cestou domů okousala lesklou, rozpraskanou hněď kůrky, i moučný spodek strašně dobroučké patky, ač jsem dobře věděla, že otec odepne pásek, zrudne v obličeji a já… ale co,  už všechna příkoří dávno odnesl čas. Miloval totiž právě ty vypečené patky s čerstvým máslem, proleželými syrečky a řízným, napěněným pivem.

                                           Syn se snachou se mnou šli poslušně po vzpomínkových stezkách. Už jsem ani nekomentovala, že támhle bývalo to a tuhle ono a už na obou místech nic z toho není, moc mne sebral kdysi nádherný městský park s po pískových cestičkách pobíhajícími dětmi, s tehdy bílými lavičkami a altánky, teď zohyzděnými nesmyslnými klikyháky sprejerů, v největším altánu o nedělích hrávala vojenská hudba, teď byly všechny sloupy počmárané a zryté neslušnými kosočtverci i oznámeními, že zde kdysi byl ten a ona. Po všech těch jobovkách, jež následovaly, jsme se vrátili zpět na náměstí. K mým nejsilnějším vzpomínkám. Podlouhlé náměstí se sochařsky cenným mariánským sloupem bývalo místem týdenních trhů se vším možným. Ovocem, zeleninou, vajíčky, ráno nadojeným kozím mlékem, mečícími kůzlaty, kdákajícími slepicemi i kejhajícími husami, jež tušily svůj blízký, pekáčový konec. Zatoužila jsem znova uslyšet chlapíka s barevným šátkem kolem krku a placatou, promaštěnou čepicí s kšiltem na olysalé hlavě, s narudlým strniskem na opálené tváři, co neodolatelně vyvolával na celý rynek „tady prosím pravýýý tureckýýý méééd, nenechte si to milostpaní (vašnosto) ujít.“ A když jste si to opravdu nenechali ujít, usekl ostrou mačetou z vysokánské homole tu nepopsatelnou dobrotu, plnou ořechů a mandlí. Náměstí bývalo plné typických trhoveckých  bud, ověšených košíky, ošatkami, fěrtochy, křiklavě barevnými šátky, lacinými korálky  i růženci, pentlemi a zrcátky. Vedle krosny s nářadím postávající slovenský drotár nabízel umně propletené drátěné konstrukce na zavěšení plechových pokliček ke všem možným velikostem hrnců, i jiné, menší na klíče, naběračky. Jiný zase vždycky prodal pár hliněných mléčných krajáčů či mís na zadělávání těsta, dopředu prozíravě opletených drátem proti prasknutí. Taky na počkání zaletoval děravý hrnec či tekoucí bandasku. Nechyběla tam, v dobách mého dětství, ani na dálku vonící bylinářka. Vedle ní hlasitě chválila své zboží kořenářka, postávající nad podkasanými plátěnými pytlíky s paprikou, pepřem, kmínem, koriandrem, skořicí i sušeným perníkem z nedalekých Pardubic, ale i majoránkou či anýzem. Přitahovala mne růžolící, vnadami hojně obdařená selka v bílé jupičce a harasovém svetru, jež pokaždé vyložila na široké, doběla vydrhnuté prkno krychličky doma stloukaného másla, vlévaného do dřevěných, řezbářsky vyfešákovaných formiček. Pokaždé kolem ní stál houf služek, kuchařek i paniček, chtivých té voňavé, poctivé, smetanové krásy. Musela jsem poodejít pod staré, historické podloubí, kde se v neděli po bohoslužbách v arciděkanském chrámu společensky korzovalo, vzpomínky byly příliš silné. I tu jsem přicházela o iluze. Místo krásných, často až umělecky ztvárněných dřevěných dveří mne vítaly hliníkové, zašlé rámy, mosazné, krásné kliky vystřídaly ty odporné, hnědé, lisované, umělohmotné. Pískované ornamentální sklo vystřídaly tabule obyčejného skla, z lékárny zmizely starodávné dřevěné, řezbářsky zpracované regály s řadami bílých tyglíků a dóz, kaligraficky popsaných černým písmem v latině. Po každé takovém „nálezu“ mi bylo, jako když někdo otrhává mé, životem těžce zkoušené srdce. Přesto jsem šla po dané trase dál. Řeznictví u Pekárků zaniklo, v prázdných prostorách bylo špinavě pusto, nezůstalo ani originální dlaždičkové obložení, zakončené u stropu širokou, barevnou, keramickou bordurou, nevonělo čerstvými, poctivými uzeninami a nestressovaným masem,  zabijačkovou polévkou, čerstvě nastrouhaným křenem, hořčicí ve veliké skleněné míse, ani kmínovými rohlíky. Zmizel voňavý, čisťounký, na tu dobu velmi moderní obchod u Hornychů. Mé dětství okouzloval naleštěnými mosaznými válci na kávu, rýži i luštěniny, prodavači z jejich výpustí odebírali obsah do stejných lopatek, už měli v oku, kolik čeho musí vsypat do papírového kornoutu, aby toho bylo právě akorát. Před obchodem stávaly obří jutové pytle s burským oříšky a další exotikou, pytle měly vždy tak srolované okraje, že tvořily téměř umělecké dílo, jako by právě vystoupily ze starých holandských koloniálních obrazů. Ten dojem ještě umocňovaly u dveří na sloupcích rozvěšené hrozny sušených fíků, ve velkých ošatkách nasypané všelijaké ořechy, rozinky, jedlé kaštany. Všechno odnesl nemilosrdný čas. Srovnání nákupu v současném moderním marketu bylo zoufale neporovnatelné.

                                          Na oběd jsme zašli do něčeho, co nemělo - mimo ospalé šedivé nehybnosti - žádnou atmosféru. Za mého dětství tu někde poblíž stávalo městské kino. Kousek dál, směrem ke křižovatce, bývala velká cukrárna, někde mezi nimi krámek s metrovým zbožím, majitel pokaždé odněkud vyštrachal jako dárek pro mne kousek „klůcku“, z něhož se daly ušít šaty na panenku. Naproti, přes ulici, se kdysi prodávala piana z královéhradecké továrny Petrof, vedle býval malinký obchůdek nápadité modistky. Vtíravou představu nakašírované hospody, absurdního panoptikového „pohostinství“ rušil jen číšník s darem mimořádné výřečnosti. Jako by tušil, že řadu zážitků toho dne v mých myšlenkách by bylo zapotřebí něčím jiným zamluvit, zaretušovat, vyprávěl nám o plavbě na všelijakých lodích, o řadě věcí, nesouvisejících s tou zoufalou hospodskou skutečností. Seděli tam u piva asi tři mlčící štamgasti, zírali nezúčastněně do jednoho místa, pěna jejich moku už dávno splaskla, snad tam posedávali jen proto, že je doma nečekalo nic lepšího. Číšník měl renesanční zásobu slov, barvitě líčil své životní zážitky, takže jsme mu odpustili, že neprožene faldy kuchaři, kterému námi objednané řízky s bramborem trvaly neskutečně dlouho. Tak dlouho, že jsem zauvažovala, jestli teprve toho čuníka někde nehoní po dvoře s nožem a ocílkou v ruce. Kuchař snad telepaticky vycítil naše netrpělivé myšlenky a stále častější pohledy na nástěnné hodiny a předvedl se řízky přes celý talíř, brambory pod nimi nebyly téměř vidět. Marně, nebylo v našich silách to sníst.

                                       Vydali jsme se k nedalekému Jakubskému kostelíku, jeho venkovní zdi zdobily nezbytné kosočtverce a oplzlé výrazy místních sprejerů, ale ran na mé duši už bylo tolik, že jsem si postupně zvykala, že už nic nebude, jako bývalo. Nenašla jsem odvahu zajít se podívat do čtvrti vilek a domků poblíž kasáren na vysokém kopci, kde jsme kdysi nějaký čas - po odchodu otce k další milence - s matkou bydlely. Potřebovala jsem všechny ty zážitky něčím přebít. Nalézt pohlazení. Našla. O vylepšení dojmu z hlavního náměstí se výtvarně a vkusně snažilo pár starých domů vedle arciděkanského chrámu. Barevné řešení omítek, kamenných dveřních zárubní a nových, dřevěných dveří, oken či obnovených domovních znamení měla na svědomí místní manželská dvojice akademických malířů. Paní z té osvícené dvojice  byla moje někdejší věrná dětská kamarádka, neodmyslitelná součást mé dávné touhy po setkání s městem mého dětství. Když jsme jejich vilku po delším hledání našli, povídání s jejím mužem, ne nepodobným laskavému pozemskému pánbíčkovi na zahradě s velikánskou skalkou, plnou alpinek, i soch jejich dcery-sochařky, a především vyprávění s Denčou, chovající na klíně neposedné vnouče, vytvořilo snesitelnější můstek mezi tohodenními protichůdnými pocity. Cestou domů jsem si uvědomila, že nebýt posezení a především vzpomínání u těch dvou příjemných lidiček, nesmířila bych se do konce života s tou dlouhou řadou deziluzí. Moji mladí už vyrůstali v jiné době, na západě Čech, v prostředí neosobních paneláků a umakartových samoobsluh, řízeného hospodářství a přídělového zásobování obchodů s nezbytnými dlouhými frontami na všechno možné, nedovedli si moje vnitřní, krásné, pohodové starodávné obrázky představit. Možná si v duchu říkali, co máma na tom ospalém městě vidí, doba, kdy bylo vyhlášeným věnným městem českých královen, je dávno pryč.

                                         Myšlenkové pochody člověka jsou nevyzpytatelné. Nevím, kde došlo k zrození touhy návratu do dob, kdy jsem se cítila šťastná. K vyrovnávání se s pohledy na stará, srdci blízká místa, k neodbytné touze po připomenutí chvil, kdy byl neskonale lidsky šťasten. Člověk se do nich bez přípravy nemá pouštět. Opravdu platí, že každá řeka je už tou jinou. Zůstane jen závan vzpomínek, nostalgie, pocit nenávratnosti něčeho, co tehdy bylo samozřejmou součástí jeho bytí. Život s Vámi občas pěkně vymetl a přesto žijete, toužíte, těšíte se na něco nového, pěkného, nezapomenutelného. Jen se s tím, co právě nacházíte, musíte umět vyrovnat. Máte pocit, že jdete smavým podvečerem věkovitou alejí, na jejímž konci za polorozbořenou zídkou z opuky dožívá starý, opuštěný, zarostlý hřbitůvek. Místo smířlivého odpočinku Vašich dětských kamarádství, prvních doteků se životem, pozdějších proher, nenaplněných lásek, nesplněných doufání. Životních jizev i nezbytných oděrek, jež se občas nepřestanou připomínat. Máte v tom hrobečku akurátně srovnáno všechno, svědomitý hrobník dbá, abyste o nic nepřišli. Chybí u těch relikvií jen pořadová čísla a letopočty. Ale nejsou zapotřebí. Cizímu nic neřeknou a Vy o všem, co Vám prošlo srdcem, nevymazatelně víte. Sice je to všechno už dávno za Vámi, ale ze srdce nikdy nevyvane, vydá se to jednou s Vámi i na tu dlouhou cestu za životní horizont. Nezvratně víte, že se Vám nic z toho jen nezdálo, ztratili jste svou klikatou cestou-necestou dost barevných pírek, ideálů, ledacoś Vám řádně pustilo žilou. Prožili jste si to všechno se vším všudy, jen už milosrdným časem vyprchala většina vznětů, vášní, bolestí i tužeb. Otupily se hrany. Zbyly jen vzpomínky, s nimiž si najednou nevíte rady. Málokomu se nad tou hromádkou podaří postát s hrudí, dmoucí se pýchou nad všemi těmi ohromujícími úspěchy, bankovními konty i poctami, na těchto místech platí jiná hierarchie hodnot. Cítíte, že život je o úplně něčem jiném, než hlásají bilboardy, vlezlá reklama, přeslazené, bezduché televizní seriály, spotřebnímu pozlátku propadlí sousedé, známí. I přes všechny hmatatelné úspěchy máte najednou pocit, že držíte v rukou svého plyšového medvídka, jemuž někdo utrhl hlavu, nebo panenku, jíž kdosi skalpoval rusé vlnité vlásky a ona vypadá jako po dlouhé chemoterapii, nemá ani šatičky, vypadá cize v těch urážejících nedbalkách.

                                           Netušili jste, jak moc jsou ve Vás příběhy života vrostlé. Probíráte se jimi jako zažloutlými fotografiemi. Cítíte, že to, na co se díváte, je už jen násilně udržovaný prožitek, neschopný vzkříšení. Uvědomíte si, že jste pořád tady, že Vás má někdo rád, někomu třeba moc chybíte, nesplnili jste si tolik různých, společných přání.                                        V takových chvílích si uvědomíte, z kolika drobných maličkostí se skládá den, měsíc, rok, kolik šťastných chvil jste vzali jako samozřejmost. Kolik lidí čeká, že se s nimi podělíte o to dobré, co ve Vás přes všechny líté životní boje zůstalo. Neřešte čísla v občance, jsou klamavá. To dělají jen životní nedouci, zapomínajíc, že každá svíčka uhořívá, a je jen na nich samých, jakým světlem bude po ten vymezený čas zářit. Ti z nás, kterým život nadělil z té plné i děravé kapsy, vyzkoušel naši vůli v nejneuvěřitelnějších situacích a nechal nás sáhnout si až na samé dno, víme o životě víc. Probíráme se za tichých večerů krabicemi relikvií, pročítáme zažloutlé dopisy, klinkáme na dárkové zvonky v naději, že přivolají to, co nás okouzlovalo a čemu jsme věřili, opatrně klademe do dlaní uschlé stonky fialek, které nám někdo milý, blízký, drahý vtiskl kdysi dávno do ruky jako dík za to, že jsme, že k němu patříme, že nás má rád. Že si vzájemně věříme, mohl se na nás a my na něj spolehnout. Zalovíme v kapse odloženého kabátu, zda je tam pořád ještě talisman-kamínek nebo drobná mince, jež nám poslal někdo vzdálený, kdo s námi sdílel naše hoře. Chtěl být naším strážným andělem. Daroval nám to nejcennější, své horoucí srdce, aniž věděl, zda bude někdy pochopen. Vzpomeneme těch, kteří s námi jednali s úctou, cenili si našeho přátelství, neříkali prázdná slova, nelhali nám. Nenechme k sobě přijít nenávist, pomstu – ti opatrní, ustrašení si své životní omyly neuvědomují, nechají se vláčet prostředností svého okolí, z té citové hluchoty je srdce přímo zebe, ale nemají sílu se z ní vymanit. Zůstaňme sami sebou, byť se to v některých okamžicích může zdát nadlidské. Skutečné hodnoty nepodléhají burzovním pravidlům. Nepodléhejme smutku, snažme se myslet třeba na sluncem prozářené vzdálené letní, rozkvetlé pole, do kterého jste si moc přáli jednou ulehnout a šťastně vnímat blankytné nebe a letící oblaka nad Vašimi hlavami. Může to být Vaše zmoudřelá nirvána, jež otupila bodavé ostří a nechala Vám pravdivě nahlédnout do vlastní duše. Co víc potřebuje člověk při inventuře života k hřejivému pocitu plachého, člověčího, opravdového štěstí? Zralý věk budiž pochválen!

                                                                                        ***