Všeho tak akorát do času | KGB - KLUB GERIATRICKÉHO BRATSVA

Ludmila Brožíková

V š e h o t a k a k o r á t d o č a s u …

Místo předmluvy.

Jsou takoví lidé, kteří se domnívají, že jejich kouzlo všechno překoná a oni budou jen jako líbezná holubička lítat z květinky na květinku. Pak v tom klikatém, bezstarostném letu přehlédnou kmen břízky - a neštěstí je hotovo.

Měla jsem velmi inteligentní, šaramantní a hodnou přítelkyni, která si zasloužila jiný životaběh, ale už to tak na světě občas je, že si na vyřešení svízelné situace musí nějaký, kratší či delší čásek počkat. Nejinak tomu bylo v tomto příběhu.

Byla už pár let počestnou vdovou, když jí cestu zkřížil urostlý, zajímavý, nepřehlédnutelný muž. Měl z pekla štěstí! Bydlel jen o pár domů dál, ale protože pořád měl nějaké „techtle-mechtle“, všiml si té zajímavé ženy až po dlouhé době. Byl zřejmě už unaven buřty s chlebem, donekonečna ohřívanými konzervami, vracet se do svého bytu chladnými rány, zachtělo se mu pořádné ženské péče, pohodlí, hnízdečka. Byl dvakrát rozvedený, věděl, o co svou „svobodou“ přichází. Když přítelkyni konečně zaznamenal, nezaváhal. Zapracoval systematicky, rychle, úspěšně. Brzy vytvořili pěkný pár, a on, protáhlý mnoha známostmi už přesně věděl, že na každou ženu musí jinak. Měl přesně zpracovanou jejich typologii, a tak mu všechno šlo jako po drátku. Petra rozhodně nepatřila do kategorie, na niž platí, že je nepřitahuje nic víc, než chlap se špatnou pověstí. Přesto mu tu udičku hrané serióznosti spolkla i s navijákem. Pán se horlivě snažil, aby u vyhlédnuté oběti - tak půl na půl - bydlel. Mělo to mnoho výhod, když neměl víc, než jednorázovou „vedlejšku“ stejného ražení, spal i jedl u mé přítelkyně, pak na čas vyletěl z hnízda, aby se pokorně zase na čas vrátil. Ono teplé domácí jídlo je přece jen k nezaplacení.

Bývá zvykem v našich zeměpisných šířkách, že o parozích na vlastní hlavě se dotčený dozvídá až jako poslední. Pravidlo nevynechalo ani tento příběh. Být dámou je někdy na přítěž. I tady bylo. Petra by se nikdy nesnížila ke kontrolní návštěvě v jeho bytě, ale už nacházela dost důvodů pro to, aby nonšalantnímu pánovi dala vale. Nikdy ho nevyslýchala, nikdy nepohrozila rozchodem. Předpokládala aspoň základní slušnost. Až jednou mu přece jen položila zásadní otázku. „Prosím Tě, znáš ženský, provokujou, vím, co v Tobě mám…“ ji na čas maličko zklidnilo, ale netrvalo dlouho a už najisto věděla, že pravdomluvnost jejího „partnera“ je víc než diskutabilní. Navíc jí nějaká dobrá duše svěřila, že pán má za sebou pěkně rozbujelý dámský harém žen všeho druhu a rozhodla se, že v rámci svého pohledu na partnerství mu výsledek svého přemýšlení řekne téměř beze slov.

Když zase jeden večer trávila u sporáku, aby večeře byla tak akorát teplá a avantýrista se opět někde „zapomněl“, rozhodla se bleskurychle k činu. Oblékla černý plášť se stříbrnou liškou kolem krku, přibrala stejně elegantní doplňky, na hlavu posadila apartní klobouček, kápla za uši tajemnou vůni Diora a vydala se do města. Byl podzimní, chladný čas, od řeky foukalo, ji ale konečně hřála představa decentní, zasloužené pomsty. Je přece známo, že čím větší nevěrník, tím hůř by přijal reciprocitu, ba, co dím, i jen náznak něčeho takového.

Prošla procházkovým krokem podél nádherných výloh, dlouho si prohlížela vystavené zboží, tam ji okouzlil svetřík, tam botičky, tam neobvyklý nábytek, přitom ale neustále hlídala ciferník hodinek na svém zápěstí. Chtěla přijít domů, až by nevěrník seděl u studené večeře, několikrát si zkusila nadšený, spokojený výraz, jaký nasadí ve dveřích, aby zatriumfovala, že i ona má právo na příjemnou večerní procházku. Když vstoupila na chodník za parkem, mířící k jejímu domu, byla v oknech jejího bytu naprostá, neproniknutelná tma. Uvědomila si, že starší páni už potřebují na milostné hrátky delší čas. Jestli mu nějaká lepá děva přišlápla extravagantní šle, nemůže být ještě doma. Její večerní „módní přehlídka“ byla zbytečná. V ten moment si uvědomila, že tady dělá takovému neřádovi trapně tajtrdlíka a on si někde opravdu bezstarostně užívá. Po tvářích jí začaly stékat horké slzy. Všechno, co se v ní dlouhé měsíce postupně hromadilo, vytrysklo ven. Cítila se najednou slabá, zbytečná, ponížená. A především nekonečně hloupá. Konec se rozběhl, blížila se její nová svoboda. Úcta k sobě samé.

Pro svého harémového vládce připravenou večeři, ještě v tom elegantním oblečení nemilosrdně spláchla. Už byla zase sama sebou, inteligentní, moudrá, nepokořená. Pousmála se – kam si chodí pro potěšení, tam ať si chodí taky na jídlo. A s praním jeho obsáhlého osobního prádla ať si pohrají příležitostné milenky.

Když se před půlnocí vrátil, sršel vtipem, úsměvy, vyprávěl jí barvitou story o setkání se starým kamarádem, kterého dlouho neviděl. Petra zcela bez vzrušení podotkla, ať jde ze sebe nejdřív pod sprchu spláchnout tu lacinou voňavku. Zarazil se, malinko znejistěl, najednou měl ukrutný hlad, sháněl se po večeři. V tu chvíli se Petře dostalo zadostiučinění. S úsměvem pronesla, že i ona se dnes náhodou potkala s mužem, kterého taky léta neviděla. Pozval ji na večeři, je tedy dnes studená plotna. V lednici jsou párky, ve špajzu chléb, a ona jde spát. To byla druhá část té nenápadné, nepavlačové revoluce. Jejího „harémového pašu“ to zbavilo kontroly „můžeš mi laskavě (!!!!!) říct, co to má bejt za novoty?“ Petra se držela své úrovně „Víš, že Ti ani nevím?“

I ona dlouho, dlouho váhala, než udělala definitivní krok. Ani si v té chvíli neuvědomovala, že to v ní zrálo už delší čas. Když dospěla konečně do fáze, v níž se smířila s tím, že tenhle živočišný druh je nepolepšitelný, že se ze sebejistého vládce harému nikdy nestane skromným majitelem pouštního stanu s jedinou, poslušnou, nehádající se ženou-pracovitým velbloudem, požádala prostopášníka, aby si večer přinesl kufr a odnesl si bez divadélek pro ulici svých pár svršků a kartáček na zuby domů. Samozřejmě napořád. Díval se nevěřícně, dokonce nechápavě a ublíženě – ale byla to, bohužel pro něj, pravda.

Chladná procházka kolem výloh byla sice jen malou, nenápadnou palácovou revolucí, pouhou bouří ve sklenici vody, svět se nezbořil, chleba nezlevnil, pán se už nikdy nezměnil, ale ona si vrátila důstojnost. Petra záletníkův další osud odhadla dobře. Z předlouhé řady krátkodobých i náhodných, jednorázových či znova zaskočivších někdejších milenek se opravdu žádné nechtělo do vaření, praní a žehlení, opatrování stárnoucího milovníka. Zkraje se mu to líbilo, moci si kdykoliv do svého bytu dovést kteroukoliv ženu, už nemusel nikam ukrývat své placatice s alkoholem. Ze šmrncovního bonvivána se nezadržitelně stával vrávorajícím opilcem. Beznadějně propíjel důchod, bývalí přátelé se mu začali zdálky vyhýbat.

Skončil po pár dalších „milostných“ epizodách v domově důchodců a zdárně se upil k smrti. Nepochopený, nemilovaný, všemi opuštěný.

Dívala jsem se během vyprávění na tu příjemnou, hodnou a svým způsobem krásnou ženu. Už zase byla tou, kterou jsem znala dřív. Zůstalo jí sice pár vrásek z toho pokusu o šťastné stáří, ale byla tak milá a moudrá, vyzařovala spokojenost, že bych skoro řekla, že jí slušely.

Jakže to říkal básník? „Jak smutné stáří chodí k těm, co lásku proměnili v tisíc lásek a jako pěťák dávají ji všem.“

x x x

S VESEĽOU MYSĽOU A NIKDY INAK. SYNAK...